Nejbohatší na světě

Bylo po bouřce. 

Po takové té pořádné, jaké jenom na Korfu umí být. 

Jela jsem z práce a připadalo mne, že je příroda snad ještě zelenější než byla ráno, když jsem do té práce jela.

Moře bylo klidné a mělo snad 50 odstínů modré. Racci kroužili oblohou a přistávali na třpytící se mořské hladině a silou vody rozlámaném molu.

Stráně začínají hýřit barvami. Růžová, fialová, žlutá, bílá a modrá. 

Ptačí serenády jsou slyšet všude kolem nás.

Jak je tu krásně.

Po cestě jsem přemýšlela o tom ,co jsem měla a co jsem chtěla mít.

A o tom, co nakonec mám.

A ať už je to víc anebo míň něž byly mé sny a touhy,

tak přesně tak, jak to je- to má být. A přesně tak je to "ono".

A vzpomněla jsem si na chvíli, kdy se mne před pár dny Tobíček, při svých filosofických úvahách zeptal, jestli jsem bohatá.

Odpověděla jsem mu, že myslím, že jsem nejbohatší na světě.

Protože mé srdce je naplněné láskou. Mé náruč je plná tolika malých "človíčků",

A struny mé duše brnkají radostí o stošest.

I když jsem někdy pěkně unavená, naštvaná, bolavá, protivná..., tak všechno to ranní rozvážení a odpolední svážení, asistence na záchodě a při sprchování, noční návštěvy malých raubířů v mé posteli, nekonečné praní a žehlení a vaření, a uklízení hraček a třídění( a skladování) tisíců pomalovaných papírů, a čtení dlouhých pohádek, když už ani mluvit nemůžu, a noční šítí kostýmů na školní besídku a večerní vyzvedávání na zastávce puberťačky po rande... 

...dávají mému životu ten nejsmyslovatější smysl...

T.

"Udělej si teď čas a poděkuj za vše, co máš.

Vždycky můžeš mít více, 

ale můžeš mít i méně."