Den D, co se mé práce týká.
Nemocní kluci, žádné hlídání...
Včera jsem si lámala hlavu s tím, jak ten dnešek vyřeším.
Nakonec to vyřešilo zpoždění letadla a
má první pracovní schůzka
se posunula na odpoledne(to už hlídání bylo)
:-)
V noci jsem měla sen.
Na tom není nic divného, ale já čas od času
mívám "ty" sny.
Ty, které jsou jako filmy,
jak živé filmy.
Jsou to ty sny, o kterých pak ráno víte,
že se "to" stane.
Nevíte kdy, kde a komu.
A ono se to...
stane.
Takhle jsem to měla třeba s 11.zářím...
Bojuju se strachem. Se strachem o děti, o jejich budoucnost, se strachem z toho, co bude...
Se strachem o ty, které mám ráda a kteří jsou tak daleko.
Nechci se jím nechat ovládnout, ale je to tak těžké...
Ráno bylo zemětřesení.
Ohnisko bylo někde u Lefkády,
ale otřesy byly hodně "hlasité" i u nás.
Děti z mnoha škol na ostrově byly dokonce evakuované.
Pak jedna smutná zpráva o tom, že někdo navždy odešel...
Někdo, kdo tu mohl klidně dalších 40 let být. Někdo, po kom na tom světě zůstal jeden malinký chlapeček.
A naproti tomu oslava narozenin mé "malé" berušky, co už
pomalu přestává být malá...
Radost a štěstí.
Strach a smutek.
Černá
a
bílá.
Narození
a
smrt.
A pak je tu naštěstí ...Naděje...
"Naděje, to je to slovo,
které dává světlo
temnějším zítřkům."
Přeju Vám, krásné dny plné nadějí...
T.