Jak je to hezké...

... u nás doma...

Vytvořit domov pro moji rodinu.

Domov, který bude vonět láskou a vanilkou. 

Místo, kam se každý z nás vždycky rád vrátí...

To byl- a je- můj sen...

NIkdy bych nevěřila, že ten můj domov, vytvořím někde tak daleko od míst, ve kterých mám kořeny.
Vyrůstala jsem v Praze a pak taky v horách na severu Čech. Na obou místech jsem byla šťastná. 
Možná to bylo dobou, anebo- a to jistě spíš- těmi, kolem kterých jsem vyrůstla. 

Vzpomínky... Vzpomínky, které mám uložené v srdci. Kouzelné okamžiky. 

Padající sníh na milovanou Prahu, zima zalezlá za nehty, kádě plné kaprů před Vánoci, ten pocit štěstí při cestě do hor- to, když jsem vždy za Mladou Boleslaví poprvé zahlédla hory, plody jeřabin, které se leskly, jak šperky z Jablonecké bižuterie, vůně lesa a zurčení potůčku...

Tolik si přeji, aby i mé děti měly jednou krásné vzpomínky na jejich dětství...
Věřím, že se mne to podaří i přesto, že budou tolik odlišné od těch mých.

To proto, že mají nás- mámu a tátu, kteří je tolik milují... To proto, že mají, kde plakat a kde se smát...

„Domov jsou ruce, do kterých smíš plakat.“

Miroslav Válek