Za odměnu

Narodil se přesně před devíti lety. Byl nádherný, teplý jarní den a všude kolem kvetly pampelišky.

Koukal na mne těma velikánskýma čokoládovýma očima a já jsem se v tu chvíli zamilovala do dalšího báječného človíčka.

Ty oči. Ta překrásná obrovská kukadla. 

Všechno se mu daří. Na co sáhne, je předurčeno k úspěchu. 

Krásně zpívá a začal se učit na trumpetu a děsně ho baví teorie hudby.

Hraje šachy a nedávno vyhrál šachový turnaj.

Čte. Čte řecké knížky, české knížky, moje časopisy, kuchařky a klidně i na Wikipedii si najde, co ho zajímá.

Miluje historii. Řecké báje, české pověsti, prehistorii... 

Sleduje dokumenty. Jak se co vyrábí a z čeho se co skládá.

Kde kdo a jak žije.

Tolik toho ví o přírodě, vesmíru a světě.

Ptá se- na politiku i ekonomickou situaci. 

Diskutuje a ptá se na názory druhých.

Z fleku by mohl i vstoupit na prkna, co znamenají svět. Je vážně komediant.

Píše básničky a vymýšlí neskutečné příběhy.

Z hlavy spočítá prakticky cokoliv.

Rychle běhá a je dobrý ve fotbale a vlastně všechny sporty mu jdou.

Maluje. Maluje rád a hodně. A maluje vážně hodně dobře.

Je spravedlivý a za pravdu by se "bil"(teda nebil by se, ale určitě by "nedaroval").

Pomáhá, když a komu je třeba.

Je všímavý a empatický.

Je to přesně to dítě za odměnu.

Tady byl ještě prťousek:-)

Strašně moc si přeju, aby byl šťastný. Aby kolem něj bylo, co nejvíc dobrých lidí. Aby zůstal zvídavý a aby se vždycky uměl radovat i z drobností, stejně tak, jako to umí teď.

T.

Po miliardě let na pár dní single:-)

"Kolikrát se vyspinkáme než přijede tatínek?"

"Devětkrát"

"To je hrozně mooooooc, já nechci, aby nikam jeeeeeeel....!"

Nakonec to uteklo jako voda. Přesně, jak jsem říkala. 

Jsme stále spolu a tahle jeho cesta byla téměř po sedmi letech jeho jediná. 

První noci jsem nespala. Stále dokola kontrolovala děti, okna, dveře, dostatečné vybavení pro případ vloupání- klacek vybělený mořem, koště a dětské nůžky na papír. A ano, pak ještě dřevěná altová flétna, která by případného zločince mohla omráčit:-)

Taky jsem kontrolovala telefon- to kdyby má láska potřebovala během své cesty moji záchranu...

Po sedmi dnech jsem začala mít pocit, že už bych si ty "dny" mohla začít užívat. Jenže plány mne překazila migréna. Takže den osmý jsem proležela a protrpěla.

A dnes, den devátý, jsem malinko nervózní. Aby naložené maso bylo dokonalé. Kohoutky v koupelně naleštěné, dům načančán a eňoňůňo:-) Děti čisté a voňavé:-)

Když odhlédnu od toho, že si stále nejsem jistá, zda jeho řecká matka ho má s jeho řeckým otcem anebo s nějakým pořádkumilovným němcem:-) a já tak občas bývám nervózní, zda je vše tak, jak má být..., tak to je vlastně fuk. myslím, jestli budou naleštěné kohoutky a děti čekat otce v nažehlených košilích:-)

Už to vidím- tu téměř filmovou scénu- připlouvá trajekt a my natěšení a mírně nervózní čekáme až bude uvázána a až se spustí "most" na pevninu. A pak se objeví, rozzáří se štěstím, když nás uvidí, odhodí kufry a my se mu vrhneme do náručí:-)   

Docela legrace, jaké představy se člověku honí hlavou. A samozřejmě to bude všecko jinak a "úplně obyčejné".

Já osobně se těším na to, že se třeba zbavím té mé večerní zodpovědnosti... 

Ono, ať už je to, jak chce- je holt vždycky lepší, když na všechno jsou dva...

"Jsme dva.

Dva na všechno- na lásku, na život, na boj i bolest i na hodiny štěstí. 

Dva na výhry i prohry, na život i na smrt- 

jsme dva.

"Karel Čapek

Víc zájmu rozhodně potřeba...

Téměř každé pondělí se i já těším z květin z jednoho obchodního řetězce.

A upřímně- až do dneška mne ani nenapadlo, kde vlastně ta krásná kvítka vyrostla a co za tím vším je.

K zamyšlení mne přivedl příspěvek Markéty na jejím báječném blogu.

Nebudu popisovat to, co tak pěkně Markéta na svém blogu už píše. Podívejte se sami a určitě si i poslechněte zajímavou reportáž Radiožurnálu.

Přemýšlím o tom, že tolik málo vím o původů věcí, které kupujeme a používáme. Není to rozhodně tím, že by mne to bylo fuk.

Mám pocit, že je to i tím, jak stále někam spěcháme. 

Před pár dny jsem šla městem po pochůzkách.

Byl vážně nádherný den a já se na té ulici na chvíli zastavila. Podívala jsem se nad sebe a uviděla nádherné rozkvetlé kaštany. Tolik let tu žiju, tisíckrát jsem tímhle místem, v tomhle ročním období, šla a nikdy jsem si těch kaštanů nevšimla.

A o tom to asi je. Zpomalit. Na chviličku se zastavit a rozhlédnout se kolem sebe. Nejen na to, kolik krásy je všude kolem nás. Ale také proto, abychom se dozvěděli třeba právě to- a samozřejmě nejen to- , kdo a za jakých podmínek vypěstoval květiny, kterými si zdobíme dům

Tereza

Očima dítěte

Jeli jsme ze školky domů. Kubík byl viditelně spokojený. Veselý a rozdováněný. Evidentně se měl ve školce dobře.

A pak začal vyprávět, že se houpal na nové houpačce a povídali si o planetách a o sluníčku.

"A maminko, taky jsme si říkali, co dělají naše maminky nejradši. A já jsem se přihlásil a řekl jsem, co děláš nejradši.

Řekl jsem, že ze všeho nejradši odpočíváš! A taky jsem to nakreslil!"

Bože, co si o mne učitelky pomyslí, co si o mne myslí to mé dítě??? Desítky otázek mne prolítly hlavou. :-)

 Přece to dítě musí vidět, kolik věcí dělám ráda????

Ráda chodím s dětmi na procházky. Plavu. Zdobím dům. Vyrábím náramky a náhrdelníky. Ráda čtu........

A pak jsem se zamyslela o trochu víc a uvědomila si, že v poslední době mne ale vážně nejvíc těší ta vzácná chvilka- chvíle, kdy se mohu natáhnout na gauč, nebo si sednout na balkón a nic nedělat. Jen se tak dívat kolem sebe a NIC NEDĚLAT...

Jak to ten chlapeček přesně vypozoroval. Jak všechno vnímá.

Vybavila se mne naše rána. Každé ráno, když si ve školce uklidí baťůžek a krabičku s obědem odnese do kuchyňky, vrátí se ke mne, aby mne "opusinkoval"- vždycky mne řekne, že mám krásné vlasy, jak krásně voním, že jsem nejkrásnější a nejhodnější a nejlepší na celém světě. Náš rituál. Každý den- stejné pořadí pusinek, stejné pořadí vět, které mne říká, stejná vyznání lásky.

Stejně jsou děti ty nejúžasnější bytosti. 

A já jim chci být tou nejúžasnější mámou...:-)

"U maminky je to nejlepší místečko na celém světě pro toho malounkého. Ale nejen pro malounkého. I pro toho velikého, když pláče a truchlí. Nebo tak, jak matka těší, nikdo jiný na světě těšit nedovede." (Z Pamětí)- Jan Karafiát

Z jara do léta

Cestou do práce jsem to ráno procházela probouzejícím se městem. Bylo ještě docela ospalé. 

Jako já a všichni, které jsem to ráno potkala.

Bylo ticho a klid. Nad mořskou hladinou jakoby tančily mlžné víly...

Všude to vonělo. Kvetoucí citronovníky. Vistérie. Moře. Jaro.

V jednom tajemném, starém domě hrál někdo na piáno a melodie se tichým městem linula až daleko na nábřeží.

Takové pokojné, voňavé ráno. Jarní ráno.

Odpoledne, ovšem, se jaro proměnilo ve skoroléto. Ospalé město bylo dávno probuzené k životu a ulice  se zaplnily prvními turisty.

V zimě zavřené krámky už mají otevřené okenice, čerstvě natřená futra a majitelé je pomalu zaplňují novým zbožím.

Ještě nás čekají Velikonoce a vlastně za měsíc už budeme v "plné polní" :-)

Tohle "předsezónové" období mne vždycky naplňuje takovým zvláštním pocitem.

Asi nadějí...

„Naděje.
Je to jako kapka medu, jako pole tulipánů, které na jaře rozkvete. Jako ranní déšť, jako pošeptaný slib, jako bezmračná obloha, jako dokonalá tečka na konci věty.“

T. 

Jako tělo bez duše

O tom mém věčném strachu jsem už psala mnohokrát. Já vím. 

Jenže on je součástí mých dnů. Patří ke mne. Bez něj žít neumím. A s ním? ...

Márinka se už týden nemohla dočkat dnešního dne a vytouženého školního výletu mimo ostrov. 

Tady žádné školy v přírodě neexistují- tím pádem trénink veškerý žádný- myslím trénink mé psychiky;-)

A jako správná česká maminka, jsem usmažila řízky, upekla buchty(koláč), zabalila blinkací pytlíky. Se sebezapřením- abych na sobě nedala nic znát-jsem se těšila spolu s ní.

Od včerejška jsem už poučovala. Necourej po lodi. Až budete mít rozchod, dívej se kolem sebe, abys věděla kudy se vrátit. Neutrácej za sladkosti, jídla máš s sebou dost, radši si kup tričko. Dej si nahlas telefon a zvedej mne ho, když ti budu volat- asi to bude často.

A ráno, když jsem ji ještě za tmy vezla ke škole, už mne totálně ovládl ten strach. Stála jsem tam, ve tmě, s několika dalšími rodiči(asi deseti tatínky a jednou maminkou) a byla jsem jak tělo bez duše. 

Za pár hodin budou zase všechna kuřátka pod mými křídly a do té doby budu nejspíš dělat radost telefonnímu operátorovi... 

Jak já se už těší na večer:-)