Čekání

Stmívá se. Z oblohy se sypou nadýchané sněhové vločky a z povzdálí je slyšet cinkání tramvaje. Vzduchem se nese tajemství. A kouzlo těch dnů. Napětí a očekávání. A taky trochu strach.

Z gauče u okna malá copatá holčička pozoruje, jestli už se bliží... 

A pak někdo zazvoní a ona ví, že je to On. 

Najednou je dušička tááákhle malinká. 

Dveře se otevřou a On vstoupí. Vysoký s vousy bílými jako sníh. Dlouhý bílý šat a vysoká čepice s křížem. A berla,  třpytivá a veliká. A zvoneček. A košíček, ze kterého čouhá nadílka. 

Celá se chvěje a slabým hláskem říká básničku... Mikuláš, ztratil plášť...

A ještě si vyslechne, že byla hodná a slíbí,  že bude ještě  hodnější... Dostává nadílku a najednou je děsně  odvážná  a říká, že se ale vůbec nebála.

A že košík Mikuláše  byl stejný jako ten jejich na trešně. A že Mikuláš měl stejný nos jako tatínek. 

Všude voní čokoláda. A pomeranče a mandarinky. A taky buráky.

Další z krasných dnů do kapitoly zvané Dětství. 

Uloženo. Navždy.

A teď tu tak sedím a všude voní mandarinky a banány a šustí celofám. 

Balím punčošky dvoum malým chlapečkům a dvěma trochu přerostlým holčičkám. 

Vzpomínám.

A taky myslím na kluky, že se cítí stejně jako před lety ta malá copatá holčička. 

A cítím vděk. K rodičům, že dokázali pro nás vytvářet takové kouzelné chvíle a udržovat tradice. 

A jsem šťastná, že v tom všem můžu pokračovat... 

Tak krásného Mikuláše

T