Být jiný...

Příběh, který mne dojal a o který se s vámi musím podělit...
Možná právě proto, že doma takovou jednu "světlušku" mám.

"Jaký hmyz se ti líbí?" ptala se mne na procházce má sedmiletá dcerka první den jejích jarních prázdnin. "Ale neříkej motýla, toho si vybírá každej!"- dodala rychle než jsem stačila odpovědět.

"Hm" přemýšlela jsem nahlas. "Tak to nejspíš bude beruška" odpověděla jsem nakonec.

"To já mám ráda světlušky. Světlušky se mne líbí" řekla dcerka zadumaně.

Šly jsme dál a povídaly jsme si. Vychutnávaly si vzácné chvíle, kdy jsme byly spolu samotné.

A najednou se mne ptá:

"A jsem já normální? Jakože je se mnou všechno v pořádku?"ptala se a koukala se pod nohy. "Víš, někdy si připadám...jiná než ostatní."

Rázem jsem se zastavila. Neptala jsem se, co tím myslí. Věděla jsem to. Prostě jsem to věděla.

Sklonila jsem se k ní a vybavila si bolestné vzpomínky ještě z druhé třídy základky.

"Když mi bylo tolik, jako tobě, taky se mi zdálo, že se jiným dětem nijak nepodobám. Byla jsem hodně ostýchavá a cítila sem se nesvá. Byl tam jeden kluk, který o mne pořád říkal opravdu ošklivé věci. Že mezi ně nezapadám, že k nim vůbec nepatřím. Ty jeho řeči mě hrozně dlouho mrzely, hrozně moc mě mrzely" přiznávala jsem.

Dívala se na mě se smutkem a jako ozvěnou mi v hlavě zazněla její předcházející slova..."motýla si vybírá každej..."

Položila jsem ruce na její malá ramínka, jako by to mohlo pomoci, aby má slova vnímala fyzicky. "Chci ti něco říct. Vždycky si se mnou přijď popovídat, když se nebudeš cítit jistá, když budeš nesvá, když se budeš cítit jiná než ostatní. Nikdy se ti nebudu smát. Nikdy tě nebudu soudit ani ti říkat, že to není žádný problém. Nikdy nemávnu rukou, protože ti moc dobře rozumím. Moc dobře si pamatuju, jaká je to bolest. Někdy člověk potřebuje, aby někdo jeho bolest pochopil."

"Mám ráda světlušky"- řekla před chvilkou a mě napadlo, že o tohle bych se mohla opřít.

"Říkala jsi, že máš ráda světlušky" připomněla jsem jí. "Já si myslím, že ty sama se podobáš světlušce. Víš proč?"zeptala jsem se jí.

Na tvářičce se ji mihl neklid. Pak se na mě podívala s nadějí: "Proč mami?"

"Protože zevnitř záříš" řekla jsem ji a prsty se dotkla místa, kde tluče její malé srdíčko. "Každý to nevidí, ale já to vidím. Mým úkolem je tvoje světlo chránit. Proto když ti někdo řekne něco, co tvou záři ztlumí, řekni mi o tom. Budu tě chránit, budu tě poslouchat a mít tě ráda, moje odvážná, statečná a jedinečná, maličká světluško!"

Dcerka mě pevně objala kolem krku. Stejně jako prve neřekla jediné slovo. Možná proto, že měla na krajíčku.. Možná proto, že mlčenlivá podpora byla všechno, co v tu chvíli potřebovala. Ale čím jsem si byla naprosto jistá bylo vědomí, že tímhle ta historie nekončí.

Uběhly týdny a já jsem stále musela na naši rozmluvu myslet. Konec školního roku může být pro děti těžký, zvláště pro světlušky, které září zevnitř.

Je to čas vyznamenávání, oslav, uznání a potlesku. Motýlů si každý všimne. Jsou nádherní. Barevní jak duha. Ale neměli bychom zapomínat na světlušky. Jejich triumf je tichý a nenápadný. A to, čím jsou obdařeny, nemusí vůbec budit pozornost.

Světluška umí podržet místo v autobuse, aby se někdo, komu se udělá vzadu špatně, mohl posadit hned vepředu.

Světluška ve snu skládá písničky a ve dne si je prozpěvuje.

Světluška dokáže roky střádat peníze, aby jí srdce nakonec napovědělo:"Tohle je ten, co je potřebuje."

Světluška dokáže místo spaní něco pod peřinou počítat, protože se narodila jako matematik.

Světluška se dokáže obklopit obláčkem z mouky, když se oddává kulinárnímu umění.

Světluška dokáže být jezdcem, který v doprovodu zvířat a vší přírody, obletí celý svět.

Světluška umí na posezení zhltnout knihu a třistapadesáti stránkách.

Světluščin osamělý pohled hledá někoho, kdo si ji všimne, když se udělá neviditelnou.

Světluška brání ty, kdo se ztratili, koho někdo zavrhl, kdo je sám.

Světluška sama se může ztratit, být zavržená a sama...když hledá někoho, kdo si všimne jejího světla v záplavě veselého třepotání motýlích křídel.

Možná nějakou světlušku znáte. Možná ji máte rádi.

Pokud to tak je, prosím vás, nečekejte. Nečekejte až ji někdo předá nějakou cenu nebo certifikát, aby se její nadání a vlohy staly "oficiálními". Takový den nemusí vůbec nastat. Radši jí to řekněte hned sami.

Třeba takhle:

Vidím tvoje světlo.

Vidím ho, když bereš do ruky kytaru.

Vidím ho, když děláš tahy žlutou, zelenou a zlatou barvou.

Vidím ho, když se zavřenýma očima zpíváš.

Vidím ho, když se směješ, když stojíš nad kaluží a přemítáš o své budoucnosti.

Vidím tvé světlo má odvážná, statečná světluško.

Záříš zevnitř.

A ať tvoje světlo vidí ještě někdo jiný, nebo ne, ty víš, že je tady a já to vím také.

Sviť dál.

Prozpěvuj si.

Tvoř.

Sni.

Dál odpočívej, sečítej a násob. Uchovej si svou vnímavost. Chraň si své kouzlo.

A prostě čekej. Jednou i svět spatří to, co vidím já. A tvé světlo bude tak krásné, tak nádherné a zářivé, že celý svět se zastaví a bude se divit, kde se to nádherné světlo bere.

A ty a já budeme vědět, že to světlo tu bylo po celou dobu.

A já jsem tady, abych tvé světlo chránila, má odvážná, statečná světluško.

T.

P.S. Moc Vám všem děkuju za přání  a komentáře k narozeninovému příspěvku. Nestihla jsem odpovědět, ale všech si opravdu moc vážím:-)