Jako tělo bez duše

O tom mém věčném strachu jsem už psala mnohokrát. Já vím. 

Jenže on je součástí mých dnů. Patří ke mne. Bez něj žít neumím. A s ním? ...

Márinka se už týden nemohla dočkat dnešního dne a vytouženého školního výletu mimo ostrov. 

Tady žádné školy v přírodě neexistují- tím pádem trénink veškerý žádný- myslím trénink mé psychiky;-)

A jako správná česká maminka, jsem usmažila řízky, upekla buchty(koláč), zabalila blinkací pytlíky. Se sebezapřením- abych na sobě nedala nic znát-jsem se těšila spolu s ní.

Od včerejška jsem už poučovala. Necourej po lodi. Až budete mít rozchod, dívej se kolem sebe, abys věděla kudy se vrátit. Neutrácej za sladkosti, jídla máš s sebou dost, radši si kup tričko. Dej si nahlas telefon a zvedej mne ho, když ti budu volat- asi to bude často.

A ráno, když jsem ji ještě za tmy vezla ke škole, už mne totálně ovládl ten strach. Stála jsem tam, ve tmě, s několika dalšími rodiči(asi deseti tatínky a jednou maminkou) a byla jsem jak tělo bez duše. 

Za pár hodin budou zase všechna kuřátka pod mými křídly a do té doby budu nejspíš dělat radost telefonnímu operátorovi... 

Jak já se už těší na večer:-)