">

sobota 25. června 2016

Tančit bosá mezi kapkami deště...

Poslouchat za jízdy muziku na plné pecky.

A taky zpívat na plné pecky .

Skákat do moře s dětmi a kamarády mých dětí.

Přelézat ploty pro zakázané ovoce a taky pro šeříky, co nejsou moje.

Pořádně se popatlat barvami při malování.

Vypít lahvičku koly bez výčitek, že je to fakt špatný pití.

Namalovat si rty rudou rtěnkou.

Jít s kamarádkou večer na víno a klábosit a klábosit...

Místo vyvážené večeře dát dětem chleba s máslem.

Jít večer spát a nechat v kuchyni neumyté nádobí...

Odjet na víkend někam, kde budu sama. Jen já, knížka, krásný výhled z okna hotelového pokoje, relaxační masáž a ticho... TICHO

Tančit bosá  a rozcuchaná mezi kapkami deště...



Mám pocit, že musím udělat něco, co normálně nedělám.

Něco, co budu dělat jen sama pro SEBE. A jen proto, že prostě CHCI.

RESTART.

Potřebuju restartovat.



sobota 18. června 2016

Čas loučení... a nových začátků

Když jsem byla malá, říkával můj tatínek, že bych mohla být profesionální plačka:-)

Byla jsem schopná se rozplakat téměř na požádání. Plakala jsem u loučení na konci školního roku, při loučení s rodiči, když jsme jeli na školu v přírodě a při loučení se spolužáky, když jsme ze školy v přírodě odjížděli.
Plakala jsem, když jsme na konci prázdnin/ víkendu, odjížděli z chalupy domů. 
Při filmech- v těhotenstvích dokonce i u reklam- při čtení knížek, a samozřejmě u písníček...

Teď, když už jsem velká holka, to není vlastně ani o chlup lepší... Naopak, myslím, že pláču čím dál tím častěji.
Třeba na školních besídkách dětí. Když je sleduji a poslouchám, jak recitují/tančí/hrají divadlo/nebo na saxofon/zpívají...- tak to přímo vzlykám a zajíkám se i když se na konci školního roku loučíme s učitelkami...

Nesnáším loučení a tohle období, kdy končí školní rok a tak nějak se řada věcí uzavírá a spousta nových cest a kroků je před námi, to nějak těžko zvládám... 



Děti rostou a i mé poslední "miminko" po prázdninách půjde do školy... Školní rok tu už skončil a když jsem ten poslední školkový den seděla před školkou... vzpomínala jsem... kolikrát jsem tam na té lavičce seděla, kolikrát jsem zazvonila na zvonek na vratech, kolik svačinek a obědů a ty roky zabalila, kolik slz dojetí jsem polkla na kolika besídkách, kolik obrázků jsem dostala... Ufff...  
Všecko je takhle správné, já vím...ale stejně je to tak těžké...




A pak...ještě další vzpomínky mne v tomhle ročním období pokaždé rozpláčou. Vzpomínky na dětství... mám nesmírně intenzivní vzpomínky na dětství spojené právě s touhle částí roku. 
Jak tatínek po práci trhal třešně a já mu je ujídala, jak mne pomáhal vybírat růže ze zahrádky pro paní učitelku, jak jsme se balili na prázdniny na chalupě a z Prahy vyjížděli Vartburgem naloženým až po střechu. Jak jsem byla šťastná...tam uprostřed hor a lesů. Ruce a pusa celá modrá od borůvek a nohy samá modřina od lezení po skalách a stromech. A vlasy voněly po táboráku. 
Spaní ve stanu s podsadou a ráno melta v kotlíku. A louky plné zvonků a kopretin. A stavění domečků pro skřítky. Pro ty tři skřítky z maminčiných pohádek. 

Tolikrát jsem tam prošla těmi lesy, proběhla se po těch loukách... vím, že až tam zase jednou půjdu, budu přesně vědět, kde který kámen a která cestička, je.
Strašně moc bych si přála se tam jednou vrátit. 

A tahle písnička...panečku, při té se ale pláče...