Když jsem byla malá, odpočítávala jsem dny do narozenin a děsně moc těšila až mne bude...deset, patnáct, osmnáct, dvacet...
Pamatuji si jako dneska, když jsem si šla vyzvednout svoji první občanku. Byla jsem už tak velká!
Pokaždé byla samozřejmě oslava, maminčin dort a babiččiny kornouty, slavnostní oběd a kytička a dárky:-)
zdroj: Pinterest
Dneska už dny k dalším narozeninám neodpočítávám.
Neprožívám to. Spíš mne ta narůstající čísla trochu děsí a když se podívám do zrcadla a vidím na hlavě zářit(hloupé slovo v téhle souvislosti) ty bílé vlasy, co ani barva nepřikryje...je mne až ouzko...
A když slyším, jak mne děti říkají, že už se nemůžou dočkat až jim bude deset, patnáct, osmnáct...tak bych jim nejradši řekla, ať nikam nespěchají, že jednou až budou "velcí" jako já...
Ale mlčím. Vždyť já byla stejná, a jednou budou takové i jejich děti.
Myslím, že už jsem velká holka a měla bych začít přijímat věk přesně tak, jak přichází. S vděkem. S vděkem za každé nové ráno.
A tak si upeču dort, s jahodami a horou šlehačky a budu se těšit na dárek, co dostanu. Vím, že něco dostanu- teda kromě milionu pusinek a desítek obrázků se srdíčky:-)
Ivanka si ode mne přeci půjčuje ta 3€.
Na co??
No, na dárek přeci!!
Tak se mějte krásně a připíjím na zdraví:-) své i to Vaše