Když ráno otevřu oči a z mé oblíbené "spací" strany se přetočím " k jižnímu" výhledu- otevře se přede mnou krásná podívaná. Moře a hory. Když není letní "opar", tak vidím až k městu, Starou pevnost i vysokou věž kostela Sv. Spyridona.
Miluju tenhle výhled.
Sedět na břehu moře, poslouchat příboj, sledovat vlny a pozorovat děti jak radostně dovádí v moři...
Mám ráda to, jak tu nikdo nikam nespěchá. Ne, že by to bylo kolikrát zrovna praktické:-)
Ale takové to rychlé "české" tempo, nebo možná tempo velkoměsta, které znám z Prahy- to tady prostě není. Všichni jsou v pohodě a v klidu a na všechno mají dost času...
A spousty dalších, desítky a stovky dalších věcí tu mám tolik ráda.
Tady. Na ostrově, na které žijeme.
A pak se někde objeví fotka zasněžené Prahy a já si uvědomím, že ač spokojená- a moc spokojená s životem, kterým žiju- něco mne chybí. A něco mne už navždy bude chybět.
Ať už budu, na kterémkoliv anebo jakémkoliv konci světa
Uvědomila jsem si, jak mne život v zahraničí učinil silnější.
Naučit se nový jazyk, porozumět jiné kultuře a sžít se s ní. Najít si nové přátele a taky své místo na "místním" slunci.
Začlenit se.
Pochopit, že pro mnohé budu stále působit, jak z jiné planety.
Pochopit, že mnohdy nebudou pochopeny zvyky, které jsem si přinesla s sebou a zase naopak, že já nepochopím- jak to tady "můžou dělat- slavit- prožívat- zrovna takhle" :-)
Že budou chvíle, kdy mne bude zatraceně smutno...
Po sněhové břečce po cestě na tramvaj.
Po tom jen si tak dojít do trafiky pro noviny anebo do pékárny pro povidlovou buchtu.
V lékárně si prostě a jednoduše říct, co chcete (borovou vodu, čaj na kojení, rektální teploměr, růžovou pilulku...)- teď už to zvládám, ale ze začátku to byl docela oříšek;-)
Že nemůžu být na rodinných oslavách, ségřiných koncertech a vystupeních mé neteře a na srazech x-let od maturity...
Že už budu prostě jen turistou v rodné zemi...
Jsem spokojená a miluju to tady... Ale jsou chvíle, kdy mám pocit, že mne ta "smuténka" roztrhá srdce.
Mít tak ten kouzelný plášť a na chvilku- vázně jen na chviličku- se tak moci přemístit.
Projít se zasněženou Prahou, poslouchat cinkání tramvají, vypít si svařák s těmi, po kterých se stýská, obejmout si je, nasát jejich vůni, slyšet jejich hlas...
A pak se zase vrátit.
Asi už navždycky budu tak rozpolcená a ať už budu tady anebo tam, vždycky mne bude to druhé chybět.
T.
