Dívala jsem se na ně, jak spinkají a cítila tak velikou lásku, hrdost a potřebuje je chránit a bít se za ně bude-li třeba...
A vzpomněla jsem si na příběh, který jsem kdysi někde četla...
"Kdysi žily v Andách dva kmeny, které mezi sebou ustavičně válčily. Lid z prvního kmene obýval nížiny a druhý kmen sídlil vysoko v horách. Lidé z hor jednoho dne přepadli obyvatele nížin. Když vyplenili jejich vesnici, unesli malé dítě a vzali je s sebou do hor.
Lidé z nížin neuměli lézt po horách. Neznali žádnou ze stezek, které používali lidé z hor, a nevěděli, kde obyvatele hor hledat ani, jak vypátrat ve strmém terénu jejich stopy.
Přece jen však vyslali skupinu nejlepších bojovníků, aby na horu vystoupili a dítě přinesli domů.
Ti nejprve zkoušeli lézt na horu tak, podruhé zas onak. Zkusili se vydat po jedné stezce a pak po jiné. Ale po několika dnech nesmírného úsilí se dostali jen o několik set stop výše.
Muži z nížiny pocítili marnost a beznaděj. Usoudili, že je vše ztraceno a chystali se k návratu do vesnice dole pod horou.
Když se již sbírali k odchodu, uviděli, že se k nim blíží matka toho dítěte. Podivili se, když poznali, že sestupuje z hory- právě z té, na kterou oni vylézt nedokázali.
A pak spatřili, že žena nese své dítě přivázané na zádech.
Jak je to možné?
Jeden z mužů ji pozdravil a řekl:" My jsme na tu horu vylézt nedokázali. Jak jsi to mohla dokázat ty, když nám, nejsilnějším mužům z vesnice, se to nepodařilo?"
Žena pokrčila rameny: "Nebylo to vaše dítě."
T.
