... srdeční záležitost
V poslední době- zcela logicky- se všude mluví o Řecku.
V českých médiích, která sleduji- převážně negativně. O Řecku. O Řecích.
O tom, jací jsou a taky jací by měli být.
Všichni je znají a všichni o nich všechno ví. Všichni by "to" dělali rozhodně jinak než "ti Řeci".
A tak mne ty dikuze a články dohnaly k zamyšlení.
Jak se mne žije v Řecku?
Tenhle článek jsem si dala za úkol napsat už před několika dny. Nejdřív mne v tom bránila pořádná, dvoudenní migréna.
A když už jsem si dnes večer konečně sedla k počítači- se v řecké televizi vysílal pořad o Praze.
A ten mne naladil na "českou vlnu"...
Trošku se mne zastesklo. To když jsem se skrz obrazovku ocitla na Starých zámeckých schodech a na Václavském náměstí. I teď jakoby mne v uších znělo cinkání tramvají.
Nicméně... zpátky do Řecka.
Dnes v podvečer jsme si užili jednu pohodovou procházku po "naší" pláži. A přemýšlela jsem o tom, co mne to tu tak drží.
Vlastně je tolik věcí, které mne tu chybí- zajít si do divadla( a ještě si moci vybrat do kterého divadla...), mít výběr škol, do kterých dát své děti, nepřeberné množství mimoškolních aktivit, nákupy v nejrůznějších obchodních centrech, výlety do Zoo nebo všech těch dino a trilo parků, planetárií a muzeí...
A já dobrovolně zůstávám tady, na tom našem malém, zeleném ostrůvku...
Kde se můžeme hodiny procházet podél moře. V prosinci trhat kytičky bramboříků.
A když máme chuť na mandarinku a pomeranč anebo třeba potřebujeme citron do čaje, tak si prostě dojdeme utrhnout.
Dobrovolně zůstáváme tady, kde nabídka a kvalita škol je na pováženou, kroužků pro děti je výrazně méně, divadlo tu je jedno a o nějakých kulturně- vzdělávacích akcích ani nemluvě.
A přesto mám pocit, že náš život není méně kvalitní než život rodin v Čechách.
Připadá mne, že život tady, na Corfu, je takový jednodušší.
Jakoby zde čas běžel pomaleji. Jakoby si člověk byl s člověkem blíž.
Ohromuje mne solidarita lidí, ochota vzájemně si pomoct, pracovitost a upřímný zájem jednoho o druhého.
A napadá mne, že asi právě to, je pro mne důležité.
Že právě ta jednoduchost, zvlášť když jsou děti ještě malé, má co do sebe.
Až pojedeme na "výlet" do Čech- užijeme si divadla, muzea i obchodů... a budeme se těšit do toho našeho 'klidu'...
Až z trajektu uvidíme, že se blížíme...
Jak se na obzoru vynoří prví útesy, zátoky a pláže, tak nám srdce zaplesá.
A pak- to první corfské nadechnutí- vůně moře mísící se s tisíci dalšími "přísadami"...
A ať už je to politicky a ekonomicky jak chce, my jsme tu doma.
A jsme tu šťastní.
S láskou
Tereza
